Zásadní otázky
Nevím, jak jste na tom vy, muži, ale my, ženy, to máme asi takhle: Během našeho života řešíme nepřetržitě zásadní otázky. Jaké? Jé, těch ale je, jéjé! No, ale abych to zkrátila, protože zase nemáme tolik času. Zásadní jsou hlavně tyhle dvě. První: miluje mě??? Možná vám zrovínka tahle připadá tak trochu fádní, profláklá, nic moc atd., ale! Pro nás ženy je ale! fakt důležitá. Vysvětlím. Odpovíme-li si na ni totiž náhodou záporně, odvíjí se pak od toho spousta věcí, které by vás, muže, už mohly docela zaujmout. Například: když mě nemiluje, nevidím důvod, proč mu prát špinavý ponožky. Místo toho přece můžu v pohodě drbat s kámoškou u kafe. Nebo tahle: když mě nemiluje, nechápu, proč mu ještě vařím? Místo toho přece můžu jít a koupit si něco hezkýho na sebe. Tahle je taky dobrá: když mě nemiluje, fakt je zbytečný uklízet ten jeho binec. Místo toho přece můžu . . . doplňte si, milé ženy, dle vaší potřeby. Chápete, milí muži, už její naléhavost? Myslím, že ano, protože vy jste velmi vnímaví.
No, a pak máme otázku druhou: miluju ho??? U té dost záleží na tom, kolik času, my ženy, můžeme věnovat přemýšlení o tomto problému. Jestliže máme času víc, tak my jsme v podstatě schopné, rozebrat vztah s dotyčným do těch nejmenších detailíků, jen abychom se dobraly toho jedině správného objektivněsubjektivního závěru. Mezi navazující otázky, které si potom klademe, může tak například být: ještě se chvěji, slyším-li jeho kroky? Nebo tahle: podlamují se mi kolena, pohlédne-li mi do očí? Tahle je taky dobrá: a baví mě „to“ s ním vůbec? A navazující: baví mě, když mě líbá, baví mě, když mě hladí, baví mě, když . . . a to už si doplňte, milé ženy, pěkně samy. Nemusím tady všechno vodřít jen já! A jestli jste si náhodou i na tuhle druhou otázku odpověděly kladně, tak to se, holt, holky, nedá nic dělat. Tím pádem se už tady moc nezdržujte a vyperte mu ty ponožky, uvařte a ukliďte ten jeho binec. Odměnou vám bude, když vám pohlédne do očí a vám se podlomí kolena, když . . . a doplňte si samy, však tu nemusím všechno vodřít jen já . . .
