Ucho aneb jedno tajné přání

Cože si to přeješ k narozeninám? Vytřeštil na mě oči můj jedenáctiletý syn. Seš hustá, posléze ještě dodal, a bylo vidět, jak je na mě hrdý. To budou spolužáci zejtra ve škole zírat, jakou má drsnou matku! Cože si to přeje mamka k těm narozeninám?, vytřeštila oči na svého bratra moje třináctiletá dcera. No, prostě chce štěnici, no, ucho, chápeš, bude někoho chtít napíchnout a sledovat ho! Ty jo, u nás to bude jako v nějakým thrilleru, těšil se. Seš mimo, zpražila ho sestra. Jestli mamka řekla, že chce ucho, tak to znamená, že chce „nový“ ucho. Rozumíš? Prostě chce jít na plastiku uší. Dneska jsou plastiky fakt v módě. No, je dobrá, to se musí uznat! Jenom nechápu, proč si teda nevybrala jinou část těla. Třeba břicho nebo zadek nebo . . . vlastně popsala celé moje nedokonalé tělo, které by si plastiku zřejmě zasloužilo tak nějak celé. Tak, nemáš poslouchat za dveřmi! Vynadala jsem si!

Obě děti pak kolem mne celé odpoledne chodily a významně na mě pomrkávaly, jako že ony ví . . . Nehodlala jsem jim nic usnadnit. Ať si trochu namáhají ty svoje mozečky. Ať jednou přemýšlí o svojí mamince a jejich tajných přáních. Nemusí mě každý rok o narozeninách odbýt kytkou a bonboniérou!

Večer, když přišel manžel z práce, obě se k němu vrhly a informovaly ho, co den dal. Samozřejmě, že jsem byla tentokrát já ta nejzajímavější osoba dneška, odmyslíme-li si pěkné křivky synovy nové spolužačky a modré oči dceřina spolužáka. Ne, dnes jsem byla prostě já jednička a cool dohromady!

Cože si to přeje k narozeninám?, zaslechla jsem manželův výkřik. Vzápětí zvuk, jak těžce dosedl v kuchyni na židli. Rozhostilo se ticho, nikde se nepohnula ani větévka . . . Tak se to přece píše v napínavých okamžicích napínavého thrilleru, že? Maminko, mohla bys za námi na chvíli?, zavolal na mě muž a já teda odložila žehlení a šla.

V kuchyni seděli všichni tři a tázavě se na mě dívali. Tak ty prý chceš ucho?, zeptal se zaraženě manžel. Jo, to si přeju, už dlouho si nepřeju nic jinýho! Je to moje tajné přání! vyhrkla jsem. Aha, na to muž. A máš na mysli ucho lidské, protože, a to si přiznejme hned, to se dost těžko shání anebo by ti stačilo zvířecí. To bych možná moh´ sehnat od Tondy z masny, zamyslel se, teda, kdyby ti stačilo obyčejné prasečí? A nepotřebuješ ještě černou slepici?, zašeptal přidušeně syn. Jo, taky jsem to četla, že k některým rituálům je slepice nezbytná!, kupodivu s ním tentokrát souhlasila i jeho sestra.

Zatím mi bude bohatě stačit to prasečí, brnkni Tondovi. K té slepici se vyjádřím později, velkomyslně jsem jim oznámila. Jak později?, vyděsil se manžel a vzpomněl si na jakýsi satanský film. Bohužel zrovna v tomto filmu manžel hlavní hrdinky, ve skutečnosti středověké čarodějnice, neskončil moc dobře. Vlastně skončil, ale nebyla to pěkná scéna. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy, ale vydržela jsem ještě minutu a pak jsem hrdě odkráčela zpátky k žehlicímu prknu. Za sebou jsem zanechala tři zkoprnělé osoby a dusno, které by nedokázal stvořit ani Hitchcock!

V noci, když už všichni tři spali, jsem potichu vstala. V dětském pokoji se na jedné straně převaloval syn. Ve snu ho zřejmě honili špióni, protože rychle oddychoval. Na druhé straně kňourala ze spánku dcera. Zřejmě jsem se jí vůbec nelíbila po těch sto padesáti plastikách. Asi jsem vypadala spíše jako zombie než jako její původní po všech stránkách nedokonalá matka. A nakonec ještě manžel. Jediný ten ležel tiše bez pohnutí. Ano, vzpomínám si, takto vypadala závěrečná scéna se středověkou čarodějnicí, když použila na svého manžela ta nejsilnější kouzla a tajemný rituál ukončila! Zapnula jsem počítač a našla to, co jsem hledala. Tiskárna vytiskla list a ten jsem r i t u á l n ě umístila přesně doprostřed našeho kuchyňského stolu.

Ráno nás oba s manželem probudil hurónský řev syna a pištění dcery. Vřítili se za námi do ložnice a mávali přitom oním listem - s nabídkou Nejkvalitnější a nejlevnější sluchátka handsfree u nás! . . .

A ty to si to fakt přeješ?, ještě jednou se ujistil manžel, když se probral z radostného šoku, že jeho žena nebude hořet na hranici. Jo, přeju. Je to moje tajný přání! Vyhrkla jsem. Nedovedeš si představit, jak strašně obtížné je hodinu telefonovat s kamarádkou Jitkou, Věrkou nebo Helou a přitom vařit nebo zalévat zahradu! Ne, to si opravdu manžel představit nedovedl a vlastně ani o to moc nestál. Rozhodně jednodušší bude koupit to „ucho“ . . .