Motýl
Objevil se tu zničehonic asi před týdnem. Uvědomila, že slyší jakýsi podivný šustivý zvuk. Nejprve měla pocit, že se jí to jenom zdálo. Nezdálo. Ten zvláštní zvuk vydával svými křídly. Zmateně létal sem a tam. Omezený rozměry jejího pokoje stále narážel do okna. Co s tebou? Pomyslela si. Byl únor. Když tě pustím na svobodu, určitě umřeš, víš to? Řekla tentokrát úplně nahlas, a kdyby ji v té chvíli někdo viděl, vážně by pochyboval o jejím zdravém rozumu. Ať! Přece si může povídat, s kým chce. Takže třeba i s motýlem. Každý den ho hledala a on vždy vyletěl odkudsi a jí bylo nějak lehčeji. Nebyla sama. A jednou ráno vysvitlo slunce. Motýl seděl na okně, a tak to okno otevřela. V paprscích jí šťastně zamával nádhernými křídly. Zahyne - nezahyne, kdoví . . .
A její srdce se sevřelo a znovu cítila, že ztráta bolí. To ji překvapilo. Myslela si, že v ní všechno umřelo tenkrát s Petrem. Když tedy znovu může cítit bolest, kdoví možná by mohla cítit i něco jiného . . . Ta myšlenka jí nedala spát. A pak se rozhodla. Zavolala na to číslo. Horáček, ozvalo se. To jsem já, ta z toho obchodu, jak jste mi pomohl s tím rozsypaným nákupem, odmlčela se. Aha, ozvalo se a jeho hlas zněl potěšeně. Jsem moc rád, že voláte, já si sám netroufal . . . Můžeme se sejít, máte teď čas? pokračoval vesele. Ano, odpověděla, a najednou jí bylo tak lehce jako už dávno ne. Vyběhla ven jen tak v rozpuštěných vlasech a nedopnutém kabátě. Možná někdo vážně pochyboval o jejím zdravém rozumu, vždyť byl únor. Tak ať! . . .
