Čekání

Věděla s jistotou, že se to stane. Ano, jednoho dne se to určitě stane. Ten večer zaslechla, jak se venku zvedl vítr a pak slabá zář pronikla oknem do domu. Jen nakrátko osvětlila její utrápenou tvář. Už na nic nečekala. Tak jak byla ve vytahaném tričku a teplácích, na nohou staré sandály, vyběhla ze dveří ven do tmy.

Byla to ona. Stála už před brankou a ta se, aniž by se jí jakkoli dotkla, před ní otevřela do ulice. Počkej!, vykřikla za ní. A ten její výkřik byl natolik smutný, že se opravdu zastavila. Počkej, řekla podruhé už tiše. Bylo jí to líto, tak strašně líto, že odchází.

A proč vlastně?, zeptala se a ta nádherná záře, která ji všude obklopovala, teď svítila ještě jasněji. Já, a najednou, přestože měla v hlavě tisíc důvodů, tisíc myšlenek, které jí chtěla říct, nezmohla se na nic víc než na tu jednu ubohou větu, já nechci, abys odešla . . .

Ach tak, usmála se. Jenomže, má milá, a znovu se na ni usmála, to takhle nejde. To musí chtít oba dva a já, rozhlédla se kolem, jakoby skutečně čekala, že tu ještě někdo bude, já tu kromě tebe, nikoho nevidím . . . Měla pravdu. Byla tu sama. Sama jako už mockrát předtím.

Uvidíme se ještě někdy? Snažila se získat alespoň nějakou naději. Možná, snad . . . Ale teď už opravdu musím, víš, čekají mne . . . Zář náhle pohasla a jakoby tu nikdy nebyla.

Proboha! Co to bylo?! Ozvalo se náhle blízko ní. Soused z vedlejšího domu stál jako solný sloup a nedařilo se mu zavřít pusu. Co? Co to bylo? Ufo? Viděla jste to? No, viděla jste to?, obrátil se na ni. Ne, zalhala, nic jsem neviděla. Zavřela branku a vrátila se dovnitř.

Ještě ten večer si sbalila kufr a ráno odjela prvním vlakem. Ne, žádný lístek mu nenapsala. Nejspíše by ho stejně ani nečetl . . . To víte, láska nemůže čekat věčně . . .