Jak jsem podlehla SSP

Občas autory napadne, že by snad čtenáře mohlo zajímat něco z jejich života. Obvykle tomu slouží nějaký ten odstaveček před jejich skvělým dílem, aby jako čtenáři věděli, s kým vůbec mají co do činění. Mohou tu prozradit leccos ze svého soukromí, vysvětlit čtenářům svůj pohled na svět, dále se jim svěřit, co například rádi čtou, co mají nejradši k snídani atd atd. Zkrátka odhalit čtenářům to svoje nitro. Ani já samozřejmě nebudu výjimka. Mám pro Vás připraveno několik informací, které mnohé z vás asi překvapí, některé možná šokuje, ale takový už je ten život . . .

Tak ale vezměme to pěkně popořádku. Základní informací mého soukromí je, že jsem žena. Jen jsem tu chtěla podotknout, že se občas cítím i jako muž, když například držím v ruce kladívko a chystám se zatlouct hřebík. Z tohoto důvodu občas píši i jako muž, to jen tak na okraj, aby snad nebyl někdo zmaten. Mám tedy to své soukromí, asi jako každý běžný občan, které z mého psaní někdy více a někdy méně vystrkuje ty svoje růžky. Můj pohled na svět bývá většinou růžový. Zjistila jsem, že se mi líbí být trochu veselejší než je možná obvyklé. Ráda čtu hezké věci a ke snídani mám nejradši kafe s mlíkem. Tak já myslím, že jsem vám vše nejdůležitější právě sdělila a že můžeme přikročit k tomu, co je to "SSP".

Co je to SSP? V dnešní době, jak se říká, máme každý svůj problém. Tak i já ho mám. Je to právě to SSP. Ano, mnozí z vás již správně tuší, že se jedná o syndrom, a to je vždycky na houby. Jde o Syndrom Stálého Psaní. Když jsem byla děvče a začaly se u mne nenápadně projevovat jeho první příznaky, pranic jsem si z toho nedělala a buďme upřímní, v té době jsem je lehce potlačila jinými svými zájmy. Poté, co jsem už vyrostla do mé normální výše metru a půl, mě to však obtěžovalo víc a víc . . .

Projevovalo se to hlavně v noci. Každý běžný člověk v noci spí. Ti, kteří trpí SSP, ne. V hlavě se jim totiž pořád něco mele. Jsou pak různé možnosti, co s tím. Někteří se převalují až do rána. Někteří vstanou a jdou žehlit (ženy) a někteří vstanou a jdou uklízet garáž (muži). Já jsem vstala, a protože se mi nechtělo ani žehlit natož uklízet garáž, přemýšlela jsem. A jak jsem tak přemýšlela o tom, co se mi to v té hlavě mele, zjistila jsem, že to občas připomíná něco jako báseň. Jindy se to tvářilo jako povídka, pak to zase vypadalo jako fejeton. Věřte mi, opravdu! jsem se snažila s tím bojovat! Ale, asi tušíte, že jsem nakonec přece jen podlehla a - začala si zapisovat. A to byl tedy začátek mého konce - anebo začátek mého začátku? . . . kdoví . . .