Jak jsme my chlapi zachraňovali Ježíška

Situace se zhoršovala den ode dne, hodinu od hodiny, minutu od minuty, vteřinu od . . . Zkrátka letos Ježíšek nepřijde . . . Ano, bylo to skoro jisté. Bylo 19. a kde nic tu nic. V minulých letech se již touto dobou u nás vyskytoval ozdobený stromek, vánoční výzdoba zírala z každého rohu. Vůně svíček se sice trochu třískala s vůní cukroví, ale to nikomu zásadně nevadilo. Proč? Protože, ano, tohle vše nasvědčovalo, že tento rok zase přijde nebo se přibatolí, kdyby to tedy náhodou bylo batole. To je v podstatě jedno, i kdyby to snad byl ve skutečnosti sešlý stařec. Řekněme si to upřímně, kdo z nás ho viděl takříkajíc naživo? Kdo?, troufám si říct, že skoro nikdo. A jestli jste ho někdo z vás zahlíd´, tak je to od vás vůči nám ostatním značně nefér držet si to takhle pod pokličkou a nechat nás nevyvolené celý život v nejistotě!

Abych se ale vrátil k původní myšlence. Takže fakt letos nedorazí. Naše maminka totiž stůně . . . Že vám hned nedocházejí ty souvislosti? Vysvětlím. Kdo zdobí stromek? Kdo zdobí to ostatní? Kdo peče linecké? Kdo cinká zvonečkem? Jestliže jste doplnili - maminka - je to správně! A teď tedy vidíte, že mám pravdu. Naše maminka totiž stůně, a tak je jasné, že dárky dostanou všichni lidi kolem nás. Budou to například: politici, silničáři, lékaři, prodavači, lidé z dopravního podniku a chovatelé v zoo. Jo, takhle to bude a ke vzteku samozřejmě je, že někteří z nich a opravdu tu nemůžu jmenovitě jmenovat, si tu horu dárků vůbec nezaslouží! Bude to od Ježíška hrozný přešlap, faux paux, jak se říká! A my? No, my nic . . .

S mým otcem jsme bleskově zanalyzovali vzniklou situaci a rozhodli se začít hledat řešení. Protože, jak všichni víme, každá situace ho má. Jen je třeba ho najít. Optimální řešení totiž vždy existuje! Ano, to my muži víme jistě! Ale musíme s tím trochu pohnout, shodli jsme se. Bylo už totiž 20.!

Co tedy dělat? Nejjednodušším řešením se zdálo, že bych se já oženil a tím pádem přivedl k nám do rodiny novou čerstvou hospodyni. Pokud by totiž byla dostatečně výkonná, jsem přesvědčený, že by to ještě stihla! Neotálel jsem a zapnul noťas. Ale nebylo to tak jednoduché, jak jsem se zpočátku domníval. Ne snad že by nebyla děvčata na vdávání, jenom když jsem zadal datum svatby - nejpozději zítra 21., bylo to na ně nějak moc hrrr . . . Snažil jsem se je trochu rozhoupat informacemi o tom, že jsem pohledný a navíc k tomu umím přes léto skvěle pást ovce. Jenomže to asi nebyly ty cool informace . . .

Druhou možností tedy bylo, že se nebude vdávat moje sestra. Řekne svému snoubenci: promiň, ale načas se vracím k mamince! On to určitě pochopí, i když na oplátku jí asi řekne: promiň, ale načas se vracím ke své bývalce. Jen pak nevím, jestli by nám, holka, doma nebrečela do těsta . . .

Podíval jsem se na svého otce. Známe to, muži jeho věku si často pořizují takové ty kamarádky, které je dokáží lépe pochopit než jejich dlouholetá životní družka. Pravdou ovšem je, že původní družka pro takové kamarádění moc pochopení nemá. Ale tohle! tohle je fakt výjimečná situace, to by ta naše mamka přece pochopit mohla nebo nemohla? . . .

Takže, co? Evidentně jsme byli ve slepé uličce! Zde jsme však již nemohli setrvávat déle, protože už bylo 22.! Zoufalství, zoufalství . . . A máš aspoň nějaký dárky?, zeptal jsem se otce. Tak jsem se vlastně přiznal, že už přece jen nějaký ten rok na Ježíška nevěřím. Bohužel ani dárky neměl. A ty?, zeptal se s jistou nadějí, ale když uviděl můj výraz, ta v jeho očích pohasla . . . ani já. Co budeme dělat? Nevěděli jsme . . .

Nejlepší by asi bylo dělat, jako že už je jaro, napadla mě bezva myšlenka. A nebude to trapné, až se tě kámoši zeptají, co ti přinesl Ježíšek a ty řekneš, že nic, protože je jaro? Trochu rozpačitě poznamenal otec. Měl pravdu . . . Co naplat, budeme muset tentokrát přiznat naše selhání. Ale viděli jste, že jsme se fakt! snažili. Holt i přes obrovské nasazení někdy přijde snaha vniveč, pokud je celý svět proti vám . . . Ano, zkrátka nakonec jsme se k celé té lapálii jakou neexistence Ježíška je, dokázali postavit takhle zpříma. No, jak už to tak jen my chlapi umíme!

A co bude k večeři?, připomněl jsem nechtěně další problém s tímto související. Že totiž nebude nic k večeři a s největší pravděpodobností ani k zítřejší snídani . . . Ano, čtete dobře, nebude nic ani zítra!, a to už bude, vážení, prosím 23.! Byli jsme už natolik unaveni těmi stresujícími přípravami na ty letošní nešťastný vánoce, že jsme náhle pocítili potřebu sdílet ten smutek i s jinými lidmi. A tak jsme, navzájem se podpírajíc, vyrazili na růžek do hospůdky.

Domů jsme, opět navzájem se podpírajíc, dorazili až pozdě v noci. Co nás vyděsilo, bylo zvláštní světlo, které zářilo skrze okna. Ježiši!, ono snad ještě ke všemu hoří! Jako šílení jsme s otcem vyběhli schody a pak v úžasu zůstali stát v předsíni. Zář vycházela ze světýlek na vánočním stromku. Z kuchyně se linula známá vůně lineckého. Naše drahá maminka právě vykrajovala další plech a už vůbec nevypadala, že by stonala. Jsme zachráněni!!!

Ach, milý Ježíšku, tak nějak jsme ve skrytu duše tajně doufali, že to přece jen dáme! A na to jsme si dali s otcem placáka a ťukli slivovičkou. Ano, už zítra! můžeš klidně přijít, m y ! jsme totiž připraveni! . . .