Den zvadlejch slunečnic

Jsem jako pohlednice,

tvá poslední zpráva, co došla mi - už

před měsícem . . . to se tak stává,

že předtím byla jsem ti více . . . a

teď tu brečím sama,

pro svoji padlou lásku,

zas je tu místo po obrázku . . .

„tam na tý zdi a smutno je mi,

jen houpe se divně na provázku,

po tobě to prázdný bílý místo,

a jinak to holý nic,

zas chce se mi brečet z plnejch plic,

že dneska je den

mejch zvadlejch slunečnic . . .“

Jsem jako tenká svíce,

poslední naše, co zhasli jsme ji - už

před měsícem . . . to se tak stává,

předtím byla jsem ti více . . . a

teď modlím se tu sama,

za svoji příští lásku,

už nemít prázdno po obrázku . . .

„tam na tý zdi a smutno je mi,

jen houpe se divně na provázku,

po tobě to prázdný bílý místo,

a jinak to holý nic,

zas chce se mi brečet z plnejch plic,

že dneska je den

mejch zvadlejch slunečnic . . .“

Jsem jenom ta kytka,

co hledá si svůj stín,

teď schovávám se a dobře vím,

že nikde nenajdu to svý tichý místo,

že před sluncem

nikdo nemá jisto . . .

a chci se zas těšit

na svou novou lásku,

zas nemít to prázdno

tam v srdci ani na zdi

po obrázku . . .

pro někoho být

zas to úplný - všechno,

a ne jenom to holý nic . . .

ať zmizí dneska

tenhleten den

všech zvadlejch slunečnic . . .

Za foto děkuji MIRA Photography www.facebook.com/miraaphotography?fref=ts