A pověste ho vejš . . .

Když jsem ho zahlédla čmuchat u našich dveří, věděla jsem, že je zle. Ano, stopař, znala jsem to z indiánek. Prozkoumá terén, vyhodnotí situaci a poté se vrátí zpět ke své bandě s informacemi. Nevím, jak je u vás, ale u nás je docela fajn, tady se jim bude natuty líbit, pomyslela jsem si a stěží potlačila vzlyk. Odplížila jsem se a začala horečně myslet! Tááákže je to zcela jasné. Není moc času. Dokázala jsem si živě představit, k čemu dojde za pár hodin. Vtrhnou sem a . . . Měli bychom se na to nějak připravit. Kdo je připraven, není zaskočen. Bylo půl páté ráno, ještě jednou jsem se hluboce zamyslela. Jistě chápete, v tu chvíli jsem nemohla jinak. Evakuace bude nezbytná, to už bylo jisté. Musím zachránit rodinu, to je prvořadé. Dále bude následovat domácí zvěř a až pak to ostatní. Jen mě trápilo, že si s sebou nebudu moci vzít svůj starý skříňový šicí stroj, mám k němu totiž dost silný citový vztah. Možná, kdybych ho zařadila před Macíka a Šmudlu??? . . . krátce jsem vrhla svůj pohled na ty dva chlupaté mňoukající tvory. Ach, jak milosrdné, ty chuděry vůbec netuší, že jejich dosavadní život bude zakrátko v troskách . . .

V s t á v á t ! zařvala jsem na celý dům. Jeho obyvatelé připomínající zombí se začali potácet k místu řvaní - do kuchyně. Když si protřeli svoje zraky, z mého zraku pochopili, že situace je opravdu vážná. Jsou tady! Ta dvě slova stačila, víc jich nebylo třeba . . . Měli jsme slzy na krajíčku. Bylo to na pytel. Co budeme dělat? Ptali jsme se jeden druhého, druhý třetího, třetí čtvrtého a ten čtvrtý zase toho prvního. A domácí zvěře? Ne, té jsme se neptali. Nechtěli jsme jim způsobit trauma takhle dopředu . . . A co kdybychom se - bránili? napadlo někoho z naší skupiny. Ostatní na něj pohlédli s nadějí. No, možná by to šlo, připustila jsem. Kolik jich vlastně je?, zeptal se kdosi. Jeden - stopař, upřesnila jsem. Zpráva vyvolala opravdovou euforii! Takže to znamená, že ještě není nic ztraceno?! Kde je teď? V chodbě! Tiše jsme se plížili do chodby. Byl tam! Chtělo by to provaz, nadhodil zase kdosi. Mám, zašeptala jsem, moje pěst pevně svírala špulku s nití. A pověste ho vejš, ať ostatní vidí, že se nedáme! odfrkli posměšně Macík se Šmudlou, když procházeli kolem nehybného mravence . . .