Pro světový mír a taky pro zdraví . . .

Často se mě lidé ptají, jak jsem začala psát. Je to opravdu těžká otázka. Oni si kolikrát myslí, že ne, že tu odpověď jen tak mýrnyx týrnyx vytáhnu z kapsy, ale takhle jednoduché to fakt není. Musím se nad tím docela zamyslet . . . . . . . . . Táákže - ono to bylo vlastně takhle: Jednoho dne, už si bohužel přesně nevzpomenu, jestli to bylo pondělí nebo středa, jsem vzala do jedné ruky, tuším, že to byla pravá (jsem totiž pravák) papír. Ten jsem pak položila na stůl. A poté jsem vzala do ruky, a ano, správně jste uhodli, že to byla zase! pravá, tužku. No, a vy už teď určitě víte, co bylo dál . . .

Ano, na ten papír jsem tou tužkou začala psát a od té doby jsem ještě nepřestala. I když, řekněme si to otevřeně, někdy bych se na to už nejradši vykašlala a šla třeba zalívat zahradu, ale bohužel . . . Nejde to . . . To víte, závislost, tý se člověk jen tak lehce nezbaví. To není jako třeba přestat kouřit, kdy s tím jednoho dne prostě prasknete a jdete vod toho. Tohle je daleko horší. Když totiž ty nádherné myšlenky, co se vám rojí ve vaší milé hlavě, nevypustíte ven na vzduch, tak vás tam začnou ty bestie užírat a užírat . . . No, a to by taky moh´ bejt váš konec, chápete???

Takže tímto se vlastně dostáváme ke druhé časté otázce. Proč vlastně píšu? No, tak samozřejmě, že píšu pro světový mír. O tom žádná. To je přece jasné. Dalším důvodem je ale ta obava o mé zdraví. Jakmile totiž ty myšlenky hodím na ten papír, či do PC, to je v podstatě jedno, prostě je někam hodím, tak mi, uf, dají svátek. No, pravda, je to jen do té určité doby, než se začnou rojit nové . . . To už je takový úděl, s tím nic nenadělám . . . Možná se ptáte, jestli by nestačilo ty myšlenky sdělovat pouze ústně, jako že bych tím šetřila naše lesy a tak. Tak já to tak v podstatě dlouho dělala, zkrátka kudy jsem chodila, tudy jsem trousila ta svoje moudra. Jenomže po nějaké době jsem si všimla, že hlavně mý nejbližší, který jsem je hlavně trousila, se mi jaksi vyhýbají . . .

Tak například: Syn se chystal na schůzku se svojí přítelkyní a já mu chtěla zarecitovat báseň „O nevěrné lásce“, nebudete mi věřit, ale zacpal si uši . . . Nebo dcera - slunila se na zahrádce a já jí chtěla přeříkat fejeton „O užitečnosti sběru slimáků“, nikdy nelezla na stromy, ale ten den strávila ve větvích . . . A tou poslední „kapkou“ bylo nepochopení od mého životního partnera. Byla taková ta chvilka, znáte to, a mě zrovna napadla moc hezká žertovná písnička . . . Ne, neměl pro to pochopení . . . Takže teď už tedy víte všechno a já vám moc děkuji za váš vstřícný přístup a to, že jste dočetli až sem a ještě pořád jste neodešli!